Září 2017

Jak nás ničí sociální média

12. září 2017 v 0:42 | K.
Úterý/12.09.2017/00:06

Tohle bude trochu vážnější, takže kdo na to není naladěnej tak ať to zavře a zkusí to jindy.

Jsem teď trochu naštvaná na svět. Strašně magoříme z internetu, z technologií, denně čumíme víc do mobilu než lidem do očí. (Uuu to se rýmuje). Ráda bych pro začátek uvedla pár příkladů, co se dějí na denní bázi všude kolem.
Romantická večeře se stovkou lidí, myšleno tak že pod stolem jste na telefonu s dalšími třemi přáteli mezitím co vaše partnerka fotí jídlo ze všech úhlů, to aby měla více followers na instagramu. Nechtěla jsem jmenovat aplikace ani stránky ale asi se bez toho neobejdu.
Moment, kdy ležíte v posteli vedle osoby která vás miluje a která právě usíná, ale vás ozařuje světlo displeje za doprovodu konverzace s vaší/m ex, který vám píše jak mu/jí chybíte a jak se mu/jí o vás skoro každou noc zdá, je moment, kdy je něco špatně. Kdy jsme sami v místnosti ale zároveň s milionem lidí. Kdy si uvědomíte, že už nikdy nebudeme sami, přesně jak je to řečeno v knize 1984 od spisovatele G. Orwella, velký bratr nás všechny sleduje.

Máme tak strašně velkou potřebu se pořád s něčím někomu svěřovat a informovat, že jsme v totální hypnóze a nejistotě, jakmile se někde nemůžeme připojit na WiFi. To je například úplně první otázka každého hosta, který přijede do hotelu, kde pracuju, a než ho vůbec stačím poprosit a pas, už zazní "What is your vajfaj password?" Smutné, že?

Díky sociálním médiím je všechno tak jednodušší a o tolik jsme zpohodlněli. Kdy jede tramvaj? Mrknu na net. Ani už se neobtěžujeme ujít pár kroků k informačnímu sloupu s jízdními řády. Aha, Erika píše, že zase nedorazí. Klasika. Proč by taky ne, když je tak primitivní se omluvit po telefonu, nemuset čelit pohledům ani vyčítavému tónu kamaráda.

A teď trochu vážněji. A to z osobní zkušenosti. Díky médiím jsme ve spojení s lidmi i na druhém konci světa, i s těmi, které jsme neviděli roky. Ping. Jste ožralý v baru, máte slabou chvilku, tak napíšete bejvalýmu. Možná jste si už všimli že se u mě slovo "ex" vyskytuje už vícekrát. Nevím jestli je to moje karma, ale někdo mi to dává sakra sežrat. Už od svého prvního velkého vztahu jsem měla problém jménem telefon. Obrazovkou dolů, na záchod, do koupelny jedině s ním a nikam bez něj. Důvěra je napůl nalomena už od začátku vztahu a vy máte potřebu mít vše pod kontrolou, tak jako u svého iPhonu. A tak důvěřujete, ale prověřujete. Lézt někomu do telefonu se prý nemá, ale proč vlastně? Jsou už tak trochu naší součástí a pokud nemáte co skrývat, pak by to neměl být problém. Jenže s tím souvisí další bod, a to jsou tajemství. Lidi měli tajemství už odjakživa (tohle slovo je strašně super, že?) a vždycky je mít budou. Proč? Protože je to vzrušující. Něco o čem víme jenom my a je jen naše, zatímco ostatní nic netuší. To zní jako sranda, jenže co je zábavou pro jednoho, je utrpením pro druhé. Tajemství vedou ke lžím a lži ke ztrátě důvěry. A bez důvěry se dost lehce dostanete k podezřívavosti. Buďme upřímní - kdo nikdy nikomu neprojel telefon, tu svatou soukromou bránu. Buď aby se ujistil že je vše ok, nebo aby si potvrdil, že je přesně všechno tak nahovno jak si myslel. Jak říká moje nejlepší kamarádka "Když už to uděláš, činíš tak s pocitem že něco najdeš. A i když to nic není a třeba to nic neznamená, ty v tom stejně uvidíš něco víc.

A tím se dostáváme k poslední části, a to k představivosti, která vznikem internetu vyrostla do obří síly a neskutečných rozměrů. A vy následně děláte závěry, které vám tak akorát dělají špatně, bohužel bez možnosti návratu zpátky.


Já takhle vždycky něco splácám. Ani to po sobě nečtu, to bych pak mazala všechno, protože je mi jasný že i tohle je blábol co se ztratí v tom našem nádherném kybernetickém světě plném lží a tajemství.

Pohovory

9. září 2017 v 14:16 | K.
"Osobní pohovor je proces, ve kterém hodnotí zaměstnavatel nebo jeho zástupci zaměstnance, který se uchází o pracovní místo v podniku či organizaci."

"Dobrý den paní Nejezchlebová, rádi bychom vás pozvali na pohovor."

V podstatě mi na této větě nic nevadí. Až na milion věcí samozřejmně. Jako třeba oslovení paní. Já jsem sakra ještě slečna, a to jste si podle mého sívíčka mohli snadno zjisit. Ale oka, kdo to má vědět po telefonu, přece jen u tohoto případu ještě zamhouřím jedno oko.

Ale druhá věc je když se vás na něco začou ptát po telefonu. Nejvíc miluju větu "A proč si myslíte že by jste se na tuto pozci hodili právě vy? Já přece nevím! Samochvála smrdí a říc něco jako "protože jsem báječná úžasná nejlepší a ve všem se vyznám a vůbec nezmatkuju?", to bych nevěřila nikomu. Není nad první dojem.
Tuhle se mi stalo na pohovoru že mi slečna představila deset různých situací a jak bych je chtla řešit. Chtělo se mi říct že bych si dala kafe a cigáro a určitě něco vymyslela, ale podle jejího výrazu a krutosti v očích jsem to radši vynechala. Proč si škodit když už tak je to dost na pytel.

Jak takový pohovor probíhá. No to přijdete někam do nějaké kanceláře, řeknete své jméno a snažíte se si vzpomenout s kým že to máte schůzku. Tak nějak trapně zablekotáte kdo jste a co chcete. Potí se vám ruce a nohy, přijde vám že je asi 300 stupňů v místnosti a chcete to vzít přímou čarou zpátky k výtahu a mazat pryč. Pak přijde to, že vás posadí někam, buď do čekárny, nebo rovnou do místnosti, která je najednou nějaká menší a menší a nedá se tam dýchat, nabídnou vám kafe a vodu ale vy všechno s úsměvěm odmítnete protože to poslední na co chcete myslet je jak by jste si dala kafe a cigárko na balkáně a byla v pohodě.

Přijde chvíle, kdy si vás zavolají nebo k vám do místnoti přijde osoba, ne-li DVĚ, což je příšerný. Jste ráda čelit jedné personalistce, ale dvě jsou jako uragán, terminátoři s cílem vás zničit. Tak se to snažíte nějak rozdýchat, koukáte z jedné na druhou a mermomocí se snažíte udržet oční kontakt delší než vteřinu, což je kurva těžký.

Probíhá mluvení, vy se snažíte vzpomenout si jaký všechny sračky jste si tam napsala, protože upřímně, kdo nekecá ve svém sívíčku, je divnej nebo tu práci nechce. Ptají se vás kde a kdy a ským a proč, kór pokud jste jako já a vystřídali jste během roku nespočet zaměstnání protože to všude stálo za hovno, tak je těžký se z toho vymotat. Touha po útěku se zvyšuje, pořád nervózně blekotáte a koukáte na hodiny.

Zásadní otázka. Jaké platové ohodnocení si představujete?
Jak to mám sakra vědět. Když řeknete hodně, budete za žiďáky, který mají ego lvl. 999, a když málo, tak jste nesejistý lidi který ve firmě nechtěj. Jedno nebo druhý je na hovno a vy nemáte absolutní představu kolik b to mělo být. Plácnete částku a personalistka na vás vyvalí či jako kdby právě viděla ježíše krista a z šoku ona sama začíná blekotat.

Pohovor skončí, vy si upocenou rukou potřesete na rozloučení a utíkáte ven na to blbý cigáro a hlavně nzapomenout zavolat mámě, že mpžná zůstanete nezaměstnaná do konce života, tak ať se s tím smíří. Přece jen, už máte maturitu, tak co by chtěla víc.

Zase na druhou stranu nemůžu říct, že mám jen špatné zkušenosi. Nedávno jsem byla na pohovoru v moc hezké firmě, všichni byli opravdu moc milý, dala jsem si vyjímečně kávu a když přišla slečna, která mě měla zpovídat, byla jsem tak nervózní že jsem jí to rovnou vyklopila, ať se na mě jako nezlobí když budu říkat nesmysly. "Kouříte?" tím mě slečna odrovnala. Dala si taky kafe a šli jsme posedět na balkón, kde násldně prbíhal pohovor, v klidu a v přátelské atmosféře.

Hele pohovory jsou pruda ale musí se to.

Buy now or cry later

2. září 2017 v 14:43 | K.
S tímhle titulkem mi dnes přišel mail ohledně slev s oblečením. To mi připomělo čtvrteční událost, která mi zlomila srdce.

S kamarádkou jsem byla v obchodě HM, koukali po slevách a já našla nádherné, až bizardní červené kalhoty za 300 káčé. V peněžence jsem měla tak akorát abych je koupila, ale večerní popíjení mi v tom zabránilo. A já hloupá si je neodložila. Samozřejmě mi svědomí nedalo a vrátila jsem se do obchodu plna očekávání, jak je najdu a budu mega šťastná.

NESTALO SE.

Už tam nebyly. Já plakala a bylo to jedno z největších zklamání mého života. Z toho plyne buď to, že musíte být bohatý nebo se moc nevázat na oblečení. Nemám ani jednu vlastnost a dost toho lituju. Šatník mám sice nacpaný k prasknutí, z 90% věcmi které si na sebe nikdy nevezmu, přesto je mi líto je vyhodit či někomu darovat. V těch kalhotách jsem vypadala famózně, jako filmová hvězda na cestě do obchodu pro avokádo a Moet.
Přístě si radši pořídím kus hadru než se opít.

Sžíravá sobota

2. září 2017 v 12:35 | K.
Už od prvního zazvonění budíku mě děsí představa celého dne v práci. Bohužel je to pozice kde i když jste nasraní se musíte celý den usmívat jako sluníčko a kývat na vše co je Vám zadáno. Říkáte si - ale o tom ta práce je - není. Obvzlášť ne pro mě, která už právě kvůli takovým věcem vyměnila tolik prací a brigád, že už se mi to blbě počítá. Někdy o byla šílená pracovní doba (mluvíme-li o cateringových akcích které trvaly někdy i nepříjemných 24 hodin), šéf který Vám dýchal na krk či šlapal na paty i po pracovní době nebo plat - samozřejmě - u kterého jste věděli, že i uklízečka bere víc než vy.

Dostávám se do fáze kdy mi nic není dobrý a na všem hledám chyby. Pokud se v práci citím špatně nebo se mi už po probuzení dělá uzel na žaludku, je něco v nepořádku a musím mít změnu. Zabrouzdám po netu, poptám se kamarádu, nebo se takzvaně "na blind" jdu zeptat přímo do pracoviště.

V nedávné práci, čímž byl obchod Timeout na Národní třídě jsem se cítila dobře. Plat byl sice mizerný, a to víc než dost, ale na place byla pohoda a příjemné atmosféra, práce nebyla náročná, mohla jsem si zajít kdykoli na cigáro a ještě mou kolegyní byla má skvělá kamarádka! No co víc si přát. Říká se že jakmile dosáhnete pocitu štěstí a přijde vám, že už nic k pohodě neschází, přijde pád.

Můj spočíval ve výměně vedoucí prodejny. Místo mé příjemné a velmi sympatické kolegyně nastoupila arogantní "paní" (nebudeme se takhle po ránu rozčilovat, že) pro kterou bylo vše problém, i když jste dělali maximum, ještě ke všemu v obchodě, kde se nedá v podstatě nic pokazit. Když jsem si chtěla odběhnout na cigáro, hned to byl problém a počítala minuty z pauzy. Chápu že v popisu práce nemáte to že můžete každých 5 minut na cigáro, tak to ale ovšem nebylo. Trochu respektu vůči druhému a pochopení z věčně nasraných klientů, většinově rusů, mou hladinu nikotinu úspěšně zvedal a chuť po cigaretě byla větší a větší.

Nyní se nacházím v hotelu na recepci jednoho nejmenovaného hotelu. Dnes je celkem poklidný den, občas se někdo přijde zeptat na cestu do metra, občas někdo nechápe jaktože se jako u nás sakra nedají koupit jízdenky na MHD ani směnit peníze a že taxík má bohužel spoždění protože mu na cestě překáží kamion. Sorryjako, ale lidi jsou obvzlášť fakt na facku a následné zabití židlí. Tenhle job není pro mě. To záhy zjišťuji po provedení pár plateb u kterých jsem bohužel zapoměla překliknout že se jedná o kartu Visa a ne Mastercard, čímž vzniká v kase manko a umírají delfíni a strašnej problém doprovázený řvaním ředitele na mou maličkost. To už začínám mít tiky a plánuju hovor na linku bezpečí jako ochranu před sebevraždou.

Jelikož je směna dvanácti hodinová (od 09-21), a já jsem teprve u jedné hodiny, mé nervy přetékají, mám hlad a není skoro co dělat, pálím jednu za druhou a odpočítávám minuty.

Pro mě je tohle naprosto stereotypní práce u které nevíte, zda se koncem dne u počítání kasy náhodou nepodřežete kvůli manku 5 tisíc. Někdo by tomu říkal adrenalin, to si já spiš představuji jako rozhodování mezi zralým a nezralým avokádem.